Každý jazyk na světě má svoji psanou formu. Písmo uchovává naše vzpomínky a myšlenky pro další generace, pomáhá s učením a vlastně i baví. Vždyť čtení je pro mnoho lidí přímo vášní. Neslyšící a sluchově postižení komunikují ve znakovém jazyce. A v jakém jazyce čtou? Nejčastěji ve svém národním. Jenže, ten jim není přirozený. Je to jako kdyby četli v cizí řeči, tedy náročnější. Existuje pro ně možnost čtení v jazyce sobě vlastním a lehce srozumitelném? V jazyce, který k vyjadřování využívá i prostoru a pohybu? Ano existuje.
Komunikace je základem všeho. Mluvená forma jazyka stojí na zvuku, na jeho vydávání a odposlechu. Tedy na dovednosti, která je pro neslyšící nemožná. Sluchově postižení mohou naši řeč odezírat. Aby se ale plnohodnotně domluvili, mají svůj vlastní způsob komunikace. Znakový jazyk. Ten sice využívá ústa k vyslovování, ale jeho základem jsou pohyby rukou, které vyjadřují znaky a slova.
Jako i u ostatních jazyků, byla i u znakového jazyka silná potřeba zaznamenávat jej písemnou formou. Jenže jak převést prostorové vyjadřování na papír tak, aby bylo srozumitelné a nenáročné k pochopení. Tenhle oříšek hodně dlouho odolával rozlousknutí a neslyšící na své písmo čekali a čekali. Do té doby, než se v sedmdesátých letech objevila Valerie Sutton.
Americká baletka Valerie Sutton je krásná, nadaná a velmi chytrá žena. Aby se lépe naučila baletním pohybům, vytvořila si vlastní zápisy baletních kroků a položila základ pro DanceWriting. Když byla v roce 1974 pozvána Dánským královským baletem, aby tuto dovednost naučila jeho členy, povšimli si této výjimečné ženy Kodanští lingvisté. A požádali Valerii o podobný projekt pro znakový jazyk.
Do té doby Valerie znakový jazyk neznala. Ovšem zanedlouho už mu začala dávat písemnou podobu. Pominula význam jednotlivých symbolů a zaměřila se pouze na pohyb rukou. Ještě tentýž rok založila neziskovou organizaci a začala prostřednictvím workshopů v letech 1977 a 1978 SignWriting šířit mezi americké neslyšící. V roce 1981 už měl znakopis svoji ustálenou podobu a světlo světa spatřily noviny SignWriter Newspaper. Dnes SignWriting využívají lidé po celém světě a je reálným a oficiálně uznávaným písmem.
SignWriting, SW je pro neznalé oko možná písmem složitým. My, kteří jsme zvyklí na jednotlivá písmena, se různých obrázků a znaků lekáme. Přijdou nám složité, stejně jako třeba čínština. Pravdou ale je, že naučit se číst znakopis není složité. V pohodě to zvládnou i děti.
SW je jednoduchý grafický zápis symbolů, imitující pohyb, tvar a uspořádání ruky „hovořící“ znakovým jazykem. Jednotlivé symboly se nezapisují v rovině nebo svisle jako u písma, ale tvoří schematické obrázky kopírující celkový výraz těla během řeči.
Znakopis vizuálně prostřednictvím tří symbolů ukazuje tvar ruky (otevřená dlaň jako domeček, pěst jako čtverec a kruh jako kolečko) s čárkami, značícími umístěním prstů. Černá a bílá barva odliší polohu ruky dlaní nahoře, dole nebo kolmo. Umístění symbolu v prostoru příslušného obrázku odkazuje na to, kde se ruka zrovna nachází (u hlavy, boků, na paži). Pohyb značí šipky. Dotek ruky s druhou rukou nebo tělem, tedy kontakt, je zaznamenáván hvězdičkou. A mimiku obličeje vyjadřují symboly zapsané v kruhu (hlava) a umístěné na pozicích tam, kde reálně mimika ve tváři probíhá.
SignWriting je písmem mezinárodním. Zatímco znakový jazyk má každý národ svůj vlastní, znakopis je univerzální písemnou formou pro všechny mutace znakového jazyka.
Ve znakovém písmu se dá přečíst spoustu knih, výtečně funguje při učení samotného znakového jazyka. SW je pro sluchově postižené skvělým prostředkem jak vnímat a budovat vlastní kulturu. Více se vzdělávat a dosahovat lepšího pracovního uplatnění.
Prozatím však znakopis bohužel není samozřejmým studijním předmětem. U nás ho vyučuje Masarykova univerzita v Brně. Děti se ho musí učit mimo běžnou školní docházku, pokud ony samy nebo jejich rodiče chtějí. Díky internetu a různým znakovým slovníkům se však SignWritingu blýská na lepší časy a je možné, že budoucí generace budou tímto písmem psát a komunikovat zcela běžně.