„Nikdy to nevzdávejte“ říká Eva Datinská, paralympijská reprezentantka v lehké atletice

Eva Datinská je sympatická mladá žena s krásným úsměvem. A velmi inspirativní osobnost. Po dětské mozkové obrně zůstala ochrnutá na pravou část těla. Zbytek života mohla prosedět doma a fňukat nad těžkostí osudu. To ovšem nemá Eva v povaze. Svému hendikepu se nepoddala. Přijala ho a rozhodla se žít naplno. A nyní, o pár let později, má ve své sbírce i paralympijské medaile. Jak se Eva ke sportu dostala a co vše jí přinesl?

Dnes pro vás máme článek, který nám udělal velikou radost. A věříme, že udělá i vám. Eva Datinská si udělala ve svém nabitém programu čas a odpověděla nám na několik zvídavých otázek. Pokud Evu, českou atletickou reprezentantku neznáte, je nejvyšší čas ji poznat. Naší komunitě zdravotně hendikepovaných dělá čest po celém světě.

Evi, Vy jste už ve 14 letech reprezentovala naši zemi v lehké atletice na paralympijských hrách v Sydney. Vždyť jste byla tak mladinká. V kolika letech jste vůbec s atletikou začala a kdo Vás ke sportu přivedl?

„Ke sportu mě přivedla kamarádka v lázních v Železnici v roce 1996, to mi bylo 10 let. Začala jsem s vrhem koulí a hodem míčkem. Po několika závodech v roce 1996 jsem dosáhla prvních úspěchů, a to v kouli.

V roce 2000 mi paralympijský výbor oznámil, že mám dobré výsledky, ale že jsem ještě moc mladá (14 let), abych jela na paralympiádu. Nakonec to dopadlo tak, že mě na paralympiádu do Sydney vzali, ale musela jsem ke své disciplíně (kouli) přidat další dvě disciplíny, a to oštěp a disk, protože jsem závodila za ženy. Paralympiáda pro mě byla velkým zážitkem, radostí i velkým úspěchem. Dá se říct, že paralympiáda pro mě byla ta největší zkušenost do budoucna.“

Byla pro Vás atletika jasná volba nebo jste koketovala i s jinými sporty?

„Dá se říci, že atletika pro mě byla jasnou volbou, jelikož mě to bavilo hned od začátku. Hlavně jsem si nemyslela, že bych se mohla někdy dostat na vrcholovou úroveň. Atletiku jsem dělala, abych se odpoledne „nenudila“ v lázních.“

Začínala jste s vrhem koulí a hodem míčkem, dnes už se věnujete třem disciplínám, ke kouli jste přibrala disk a oštěp. To asi musí vyžadovat celkem drsný trénink. Trénujete každý den? Jak jsou tréninky náročné fyzicky a časově?

„Ano, k vrhu koulí jsem přidala hod diskem a hod oštěpem už v roce 2000 kvůli paralympiádě, jak jsem už zmiňovala. Popravdě jsem s tréninky začala až v roce 2000, kdy jsem si našla trenéra Luboše Nováčka, se kterým jsem trénovala 2x týdně v Nymburce. V roce 2008 jsem odešla studovat do Prahy a začala jsem trénovat s Petrem Vrátilem, který také jezdí na závody v hodu oštěpem. Postupem času jsem začala trénovat každý den. A to se snažím dodržovat dosud.“

Vaše píle už byla odměněna mnoha závodními úspěchy. Od roku 2001 do roku 2015 jste pravidelně stoupala na stupínky vítězů při Mistrovstvích České republiky. Váš krk už zdobily medaile evropského, světového i paralympijského formátu. Dovolte mi složit Vám velkou poklonu. Víte, co by mne zajímalo? Prozradíte, jestli za některou z těch medailí stojí speciální příběh a tím pádem je pro Vás výjimečnější než ty ostatní? Anebo si všech ocenění vážíte úplně stejně?

„Děkuji. Úplně první úspěch pro mě byl, když mi z paralympijského výboru zavolali a řekli mi, pořiď si pas, letíš na paralympiádu do Sydney. To byl neuvěřitelný šok a radost v jednom. V Sydney se mi podařilo ve vrhu koulí skončit na 9. místě, což pro mě byl na jednu stranu neuvěřitelný úspěch a zároveň i velké zklamání, jelikož kdybych skončila o příčku víš, tak bych se dostala do finále …

Medailí a ocenění si vážím všech. Ale asi nejvíce si vážím 4 bronzových medailí z vrhu koulí z paralympijských her.“

Je mi jasné, že vítězství musí být úžasný zážitek. Jaké pocity se ve Vás mísí, když stojíte na stupíncích vítězů?

„Stát na stupních vítězů, je pro sportovce úžasný pocit. Pro mne to je pocit, že jsem něco dokázala. Když k tomu ještě hrají hymnu, tak je to skvělý pocit.“

Medaile jsou krásnou vzpomínkou na jedinečné okamžiky. Tak nějak ale tuším, že tohle není to jediné, proč se atletice věnujete. Co Vám sport dává? Proč bychom se my ostatní měli odhodlat a začít se hýbat?

„Sportu se věnuji, protože mě v prvé řadě baví a také stále procvičuji svou postiženou pravou ruku a nohu. Dále jsem díky sportu získala pocit, že něco umím a dokážu, jelikož v dětství jsem se svou diagnózou DMO neměla zrovna moc kamarádů a rodiče si se mnou taky dost „užili“ kvůli mému handicapu. Nechtěli mě ve školce a ve škole se mnou někteří učitelé měli též problém.“

Měla jste za svoji sportovní kariéru někdy chuť všeho nechat? Přišla nějaká taková krize, a pokud ano, co Vás motivovalo to nevzdat a jít dál?

„Ano měla. Paralympijský sport bohužel v České republice není zrovna ideální. Náš paralympijský výbor nefunguje tak, jak by měl, a tudíž máme velmi omezené možnosti. V paralympijském sportu bohužel sportovců dost ubývá, a to kvůli špatným podmínkám jak v paralympijském výboru, tak na politické scéně. Sportovci chtějí a snaží se, aby se v českém paralympijském sportu už konečně něco změnilo, ale se současným vedením je to bohužel nereálné. Kdyby vás zajímalo více informací, můžete nás podpořit na Facebookových stránkách Budoucnost ČPV.

Já ale i přes tyto zádrhele sportuji dál. Proto, protože že mě to baví.“

Říká se, že život dává i bere. Je něco, co Vám sport vzal?

„Ano, to se říká, ale mně sport spíše dal. I když situace není vůbec ideální, dělám atletiku dál, jelikož mě baví.“

Pojďme obrátit list a zpátky k pozitivním věcem. Je ještě nějaký sportovní sen, který si chcete splnit?

„Já jsem si své sportovní sny už splnila. Dostat se na paralympiádu, a to hned na pět, a přivézt si 4 bronzové medaile, je pro mě velký úspěch. V roce 2020 bude paralympiáda v Tokiu. I tam bych se chtěla dostat.“

Jako uznávaná sportovkyně se zajisté potkáváte i s kolegy, kteří se věnují jiným disciplínám. Je mi jasné, že určitě fandíte úplně každému, kdo se sportu věnuje. Je tu ale někdo, koho ve své branži obdivujete a koho bychom měli poznat i my?

„Samozřejmě jako každý sportovec, tak i já mám sportovce, který byl mým vzorem. Mluvím v minulém čase, jelikož dnes už nesportuje. Tento sportovec se jmenuje Roman Šebrle.“

Na mezinárodních závodech se potkáváte s hendikepovanými sportovci ze zahraničí. Jak spolu komunikujete? Anglicky? Vnímáte jazykovou vybavenost jako důležitou?

„Ano, na závodech komunikujeme se soupeři anglicky. Je pro nás důležité umět se domluvit už kvůli samotnému závodu, kdyby se něco stalo. Například, že nám nepřinesou do závodu vlastní náčiní nebo třeba z důvodu protestu.“

A když už jsme u těch cizinců, měla jste někdy možnost nahlédnout k nim „pod pokličku“? A pokud ano, myslíte, že tady u nás máme oproti zahraničí srovnatelné podmínky pro sportovní vyžití hendikepovaných?

„Co se týká podmínek v ČR a v zahraničí, jsme v některých věcech stále „30 let za opicemi“. I financování sportu je též špatné. Podmínky se zahraničím srovnatelné bohužel nejsou. Jen namátkou vzpomenu pár příkladů.

V zahraničí jsou handicapovaní sportovci zaměstnaní a v ČR musíme chodit do zaměstnání a poté můžeme pomýšlet na trénink a toto je velmi závažný problém, jelikož nám díky tomu svět výsledkově hodně utíká.

Dále je třeba velmi smutné, že na zahraniční závody jezdíme jak chudí příbuzní, jelikož nejezdíme ustrojení ve stejných reprezentačních věcech, jelikož ten, kdo jede na paralympiádu, dostane výbavu, kterou musí používat do další paralympiády a to ji ještě dostáváme dost osekanou oproti olympionikům s tím, že co dostaneme, tak nemáme ani možnost vyměnit, takže daný kousek, co nám není, prostě nemáme a sportovci, kteří na paralympiádu nejedou, ale kvalifikují se, např. na ME či MS, oblečení nemají a tak závodí v jiných dresech.“

Promiňte, jestli tato otázka bude znít hloupě. Jsem pouhý lajk a naprostý lenoch, který sportovní výkony zná pouze z televize, nemám tedy žádný přehled, jak je to u nás s podporou hendikepovaných sportovců. Ale zajímalo by mne, jak moc je u nás pro zdravotně postižené složité uspět. Pokud se člověk nějakému sportu věnuje a chce to dotáhnout na mezinárodní úroveň tak jako Vy, jsou nějaké překážky, se kterými musí bojovat? Mám na mysli to, zda je u nás například dostatečná klubová základna či podpora hendikepovaných sportovců všeobecně? Nebo jak složité je shánět sponzory, to si musíte zařídit sama nebo máte k dispozici tým lidí, jež se o toto starají a Vy se tak můžete věnovat pouze sportu jako takovému?

„Bylo by krásné se věnovat pouze sportu a mít tým lidí, který se bude starat. Bohužel realita u handicapovaných sportovců je jiná. Je velmi těžké uspět, jelikož podpora handicapovaných v ČR a v paralympijském výboru je na bodu mrazu a co se týká mého klubu, tak to je bohužel to samé.

Shánění sponzorů není vůbec jednoduché. Peníze na závody, které si jako sportovci z části hradíme, sháníme sami na vlastní triko a část nám platí svaz. Jedny takové závody se pohybují pod 100 000,- hranicí.“

Na Vašich Facebookových stránkách jsem si všimla, že jste se před nedávnem vrátila z Arabských Emirátů. Z Grand Prix Dubai jste si dovezla zlato za hodu diskem a stříbro za vrh koulí. Blahopřeji. Na této výpravě jste se zúčastnila i mezinárodního atletického meetingu v Sharjahu, takže jste si pár dní v Emirátech pobyla. Řekněte mi, máte během závodů čas prozkoumat i místa, která navštěvujete? Dalo by se tedy říct, že Vám sport přinesl i příležitost cestovatelských zážitků?

„Děkuji za gratulaci. Ano, v Emirátech jsme byli celkem na 3 závodech, a to IWAS GAMES, MEZINÁRODNÍHO ALTLETICKÉHO MEETINGU A GRAND PRIX – ze všech závodů jsem si přivezla medaile.

Většinu času na závodech strávíme na stadionu a v hotelu, ale když se vyvrbí nějaký ten den volna, tak si většinou naplánujeme nějaký výlet po památkách či když je příležitost, tak k moři. Ano, sport mi dal příležitost podívat do zemí, kam bych se asi jen tak nedostala.“

Když se řekne vrcholový sportovec, představím si, že musíte dodržovat přísný stravovací režim. Jak to máte s jídlem? Zdravé stravování asi k Vašemu životu neodmyslitelně patří, ale dopřejete si někdy třeba i čokoládu, svíčkovou se šesti nebo jste se takových jídel musela vzdát? A co nejexotičtějšího jste na svých cestách ochutnala?

„U nás paralympioniků je vrcholový sportovec v uvozovkách, jelikož nemáme vůbec srovnatelné podmínky, jak už se zahraničními handicapovanými sportovci či se zdravými sportovci olympioniky. Já se stravuji úplně normálně. Žádnou sportovní stravu nedodržuji. Nepamatuji si, že bych ochutnala něco exotického.“

Evi, zkuste si čistě hypoteticky představit, že byste se jednou ráno probudila a sport by byl zakázaný. Nám, gaučovým povalečům by se ulevilo, ale co Vy? Co byste dělala? Užívala si lenošení nebo byste se se zápalem sobě vlastním vrhla na nějakou jinou činnost? A to mne vede k otázce, máte vůbec čas na nějaké jiné koníčky?

„Tak určitě ze začátku bych si užívala lenošení, ale později by mi sport chyběl, takže bych se dala na nějakou jinou činnost.

V týdnu čas nemám – to chodím do práce, po práci na trénink a potom už je večer, takže o víkendech je čas. Můj největší koníček je atletika a potom rekreačně plavu, hraju tenis atd.“

Když už jsem u toho „lenošení“, pojďme si něco málo říct i o odpočinku. Aby se člověk cítil v pohodě, je podle mě i odpočinek velmi důležitý. Jak vrcholový sportovec odpočívá? Chodíte třeba na masáže, do sauny nebo svému tělu dopřáváte jinou regeneraci?

„Odpočívám lenošením a občas chodím na masáže či do sauny.“

Jsme portál, který pomáhá hendikepovaným s hledáním práce. Mohu Vám položit trochu osobní otázku?  Vím, že pracujete a ve svém zaměstnání vypadáte spokojená. Často se setkávám s hendikepovanými, kteří si zoufají, že pro ně není pracovní uplatnění, ale po bližším rozhovoru se vlastně dozvídám, že se pracovat bojí. Mají strach z toho, jak zvládnou uspět. Připadáte mi jako statečná žena, která takto nikdy neuvažovala, a i do uplatnění na trhu práce se vrhla naplno. Co byste našim čtenářům poradila, aby překonali své možná až předsudky?

„Ano, pracuji jako recepční pro 4 firmy – práce mě baví a důležité je, že kolektiv je přátelský. Sehnat práci není vůbec jednoduché pro zdravého člověka natož pro handicapovaného. Také jsem měla problém s mým handicapem se zařadit mezi zdravé jak ve školce, tak i ve škole, ale zvládla jsem se tímhle obdobím protlouci díky rodičům, mému bratrovi a sestře a toto období mě zocelilo a dnes se dokážu za sebe „prát“.

Co bych čtenářům poradila – jednoduše nikdy to nevzdávejte.“

Tuto otázku si nemohu odpustit. Určitě to znáte, jak se při rozhovorech s herci dotazující vždycky ptá na veselou historku z natáčení. Evi, co Vaše veselá atletická historka?

„Moje veselé historky z atletiky jsou asi z dopingových kontrol. U mě už je zvykem, že na každých závodech, kde se ukáží dopingový komisaři, tak Datinská se dopingové kontroly zúčastní.  Moje nejdelší dopingová kontrola byla 6 hodin a všichni si to moc dobře pamatují a dělají si ze mě srandu.

A vlastně na závodech v Emirátech nikdy není nouze o veselé historky. Mně se například letos stalo, že v hodinu závodu ve vrhu koulí nám místní natírali vrhačský kruh – to se člověk prostě zasměje.“

Chtěla byste ještě na konci našeho rozhovoru dodat?

"Ano. Všeho, čeho jsem v životě dosáhla je díky rodičům, bratrovi a sestře. Děkuji jim z celého srdce za veškerou podporu, které se mi od nich dostává."

Závěrem mi milá Evičko dovolte poděkovat za tento rozhovor. Za trpělivost, jakou jste s mými zvědavými otázkami měla a vůbec za možnost poznat Vás trochu blíž. Věřím, že nejen pro mne jste inspirací, jak se se životem prát s hlavou vztyčenou. Děkuji Vám a přeji mnoho dalších sportovních i osobních úspěchů.