Nejstarší dochovaný důkaz o očkování pochází ze 17. století z Asie. V jistých podobách se ale mohlo provádět již před naším letopočtem.
První “moderní” očkování objevil britský lékař Edward Jenner, který zjistil, že pokud lidé prodělají onemocnění kravskými neštovicemi neonemocní již pravými. Svoji teorii vyzkoušel na osmiletém chlapci, kterému naočkoval kravské neštovice. Když ho chtěl poté nakazit pravými neštovicemi, tak nemoc u dítěte nevypukla.
Slovo vakcinace tak vzniklo díky latinskému názvu pro krávu - vacca.
Na začátku 19. století se proti neštovicím začalo očkovat i v České republice.
Vakcíny později vylepšil v druhé polovině 19. století Louis Pasteur.
Zvláštním druhem, který se zatím nepoužívá je vakcína chemická. Vzniká chemickou syntézou účinných látek. Výhodou je biologická čistota, nízké výrobní náklady. Ale jedná se zatím jen o experiment.
I přes jasný přínos očkování, díky kterému se například podařilo vymýtit dětskou obrnu, plané neštovice nebo záškrt. Existuje spoustu přívrženců, hlavně z řad maminek, které s očkováním nesouhlasí. Důvodem je obava o nadměrnou zátěž imunitního systému dítěte, a případné nežádoucí účinky. Lékařsky vyvrácené ale velmi časté tvrzení je, že očkování způsobuje výskyt autismu.
Mezi vyskytující vedlejší účinky očkování patří obvykle mírně zvýšená teplota, bolest a zarudnutí místa vpichu či únava. Méně často je to pak horečka, ve vzácných případech se může objevit závažná alergická reakce. Pacientům s alergiemi a těm, kteří již vážnější reakci na očkování měli v minulosti, se přikládá zvláštní obezřetnost.