Jako první definoval barvoslepost John Dalton, který navíc jednou z forem této poruchy vnímání barevného spektra trpěl.
Vnímání barev umožňuje přítomnost tří druhů čípků v lidském oku, které posílají informace o barvách do mozku. Pokud ale máte některý druh čípků poškozený, nebo máte jen dva druhy, výrazně se snižuje možnost vnímání barev.
Barvoslepost se dědí, jen málo případů je získaných - napřiklad vlivem nemocí nebo úrazem.
Ženy dokáží rozlišovat více barevných odstínů než muži. Také barvoslepostí trpí asi jen 1% žen. Zatímto u mužů je to 7%.
Barvoslepost se dá diagnostikovat pomocí Pseudoizochromatické tabulky, která slouží k vyšetření barvocitu. Jedná se o obrazce obsahující body z různých barev a v různém jasu. Obrazce vytvářejí číslice, písmena nebo obrazce na pozadí odlišně barevných bodů.
Nejčastější typ barvosleposti - červeno/zelenou lze korigovat speciálními brýlemi.
Na ostatní druhy dědičné barvosleposti bohužel zatím nic neexistuje.
Brýle pro zlepšení vnímání barev byly původně určené jako ochranná pomůcka pro chirurgy, kteří pracovali s laserem. Filtr, který museli lékaři používat totiž bránil v rozeznávání barvy tkáně.
To si vzal do parády Don McPherson, který je držitelem doktorátu v oboru sklářství. Přišel na způsob jak odstínit úzký výsek viditelného spektra (tu vlnovou délku, kterou využívá laser), tím, že sklo obohatil vzácnými zeminami.
Chirurgové si ale brýle tak oblíbili, že je používali i jako sluneční brýle, zesilovaly totiž zážitek z barev.
Jednou si tedy své brýle vzal na zápas a půjčil je spoluhráči. Nevěděl, že je spoluhráč barvoslepý. Ten když si je vyzkoušel sršel nadšením, spatřil totiž oranžové kužely vymezující hřiště, které dříve díky poruše nerozeznal.
Pokud si chcete zkusit jak vidíte můžete navštívit stránku testbarvosleposti.cz